Neuvěřitelný příběh, který napsal sám radeк jaroš

Ahoj! Víš, že když se řekne radeк jaroš, většina z nás si okamžitě představí brutální zimu, omrzliny a neuvěřitelnou lidskou vůli překonávat vlastní hranice? Přesně tak, tenhle chlap je absolutní legenda a já ti o něm dneska povím úplně všechno, jako bychom seděli u kafe. Pamatuju si, jak jsem poprvé slyšel jeho příběh na jedné ukrajinsko-české horolezecké sešlosti v Kyjevě. Seděli jsme tam, venku mrzlo, a přednášející vyprávěl o člověku z Česka, který se rozhodl zdolat všechny osmitisícovky bez kyslíku. Úplně mi to vyrazilo dech. Bylo to jako poslouchat příběh o superhrdinovi, který nepotřebuje plášť, ale stačí mu cepín a obrovské odhodlání.

Moje hlavní myšlenka, kterou ti chci předat, je jednoduchá: Radek není jen obyčejný sportovec. Je to doslova živý manuál na extrémní vytrvalost a mentální odolnost. Ukazuje nám, že tělo dokáže neuvěřitelné věci, když ho hlava správně nastaví. Nejde jen o samotné lezení po skalách, jde o ten celkový přístup k překážkám, bolesti a nepohodlí. Vsadím se, že po přečtení následujících odstavců budeš mít chuť okamžitě sbalit batoh a vyrazit někam do kopců. Pojďme se podívat na to, jak to tenhle borec vlastně všechno dokázal, proč to dělá tak extrémním způsobem a co si z jeho cesty můžeme vzít pro náš každodenní život.

Když se nad tím zamyslíš, hory nás učí pokoře. A Radek tuhle pokoru má. Není to ten typ namachrovaného horolezce, co by se chvástal v každé televizní show. Naopak, mluví o strachu, o bolesti a o obětech. A to ho dělá naprosto výjimečným. Tak se pohodlně usaď, dej si něco dobrého a jdeme na to!

Teď se trochu podíváme pod pokličku jeho absolutně největšího úspěchu, kterým je zisk takzvané Koruny Himálaje. To znamená, že stál na vrcholu všech čtrnácti hor naší planety, které přesahují magickou hranici osmi tisíc metrů. A to prosím pěkně takzvaným alpským stylem, neboli bez použití umělého kyslíku a bez pomoci výškových nosičů Šerpů na každém kroku. Zkus si to jen na moment představit. Nahoře je tak málo kyslíku, že každý krok bolí, jako bys běžel maraton. Mozek ti funguje na zlomky běžné kapacity a ty se musíš neustále soustředit, abys neudělal osudovou chybu.

Název vrcholu	Nadmořská výška (m)	Rok úspěšného výstupu
Mount Everest	8 848	1998
Annapurna	8 091	2012
K2	8 611	2014

To hlavní kouzlo a přidaná hodnota jeho stylu tkví v totální čistotě výkonu. Když lezeš bez kyslíkových bomb, jsi tam jen ty a hora. Nic tě nechrání před tvrdou realitou. Krásně to ilustrují dva příklady. Zaprvé, logistika. Běžné komerční expedice tahají nahoru tuny materiálu a kyslíkových lahví. Radek jede nalehko, což mu dává obrovskou svobodu a rychlost. Zadruhé, respekt k přírodě. Nenechává po sobě na hoře prázdné kyslíkové bomby, které dnes bohužel hyzdí Everest a další velikány.

Proč je vlastně tenhle ‚čistý‘ styl bez umělého kyslíku mezi profíky tak vysoce ceněn? Má to hned několik důvodů:

1. Férový boj s přírodou: Neděláš z osmitisícovky uměle šestitisícovku díky kyslíkové masce. Čelíš plné síle hory.
2. Fyzická upřímnost: Musíš mít naprosto dokonalou aklimatizaci. Neexistuje žádná zkratka. Pokud tvoje tělo řekne ne, musíš dolů.
3. Bezpečnost v nečekaných situacích: Kdo spoléhá na kyslík a ve výšce mu dojde, často rychle umírá na edém, protože jeho tělo není adaptované.

Původ a skromné začátky

Všechno to začalo úplně nenápadně v Novém Městě na Moravě. Kdo by si pomyslel, že kluk z Vysočiny, kde nejvyšší kopce mají sotva pár stovek metrů, se jednou stane pánem Himálaje? Radek od malička miloval přírodu, pohyb a sport. Nejdřív zkoušel běžky, což je mimochodem naprosto geniální průprava pro budoucí horolezce. Získáš neuvěřitelnou plicní kapacitu a nohy z oceli. Ke skálám se dostal až o něco později. A jak už to tak u obrovských talentů bývá, začínal na malých pískovcových věžích, kde se učil vázat první uzly a zjišťoval, co to znamená spoléhat se na lano a parťáka.

Evoluce horolezce

Kámo, ten přerod z lokálního lezce na himálajského tygra nebyl přes noc. Byl to proces plný potu, slz a odříkání. Radek postupně zvyšoval laťku. Z českých pískovců se přesunul do Tater, které jsou skvělou školou pro zimní lezení a nevyzpytatelné počasí. Následovaly Alpy, Kavkaz a Pamír. Každá hora ho učila něco nového. Někde poznal, co to je opravdová zima, jinde se učil bojovat s lavinovým nebezpečím. Kolem roku 1998 konečně přišel ten velký zlom. Podařilo se mu vystoupit na Mount Everest, nejvyšší bod naší planety. Tenkrát ale ještě vůbec netušil, jakou šílenou jízdu právě odstartoval a že zasvětí dalších více než patnáct let života sbírání všech ostatních osmitisícových vrcholů.

Moderní stav a dědictví

Dnes je z něj ikona. A to říkám bez jakéhokoliv přehánění. Jeho cesta byla nesmírně tvrdá a vyžádala si obrovskou daň. Kvůli těžkým omrzlinám na Annapurně přišel o několik prstů na nohou. Pro většinu lidí by to znamenalo konec s lezením. Pro Radka? Jen malá překážka. Naučil se znovu chodit, znovu trénovat a nakonec celý svůj projekt dokončil legendárním výstupem na divokou K2. Teď pořádá naprosto strhující přednášky, píše vynikající knihy a natáčí dokumenty, ze kterých mrazí v zádech. Ukazuje mladým i starším, že když máš obrovský sen, musíš mu obětovat maximum, ale ten výsledek na konci za to sakra stojí.

Biomechanika těla v zóně smrti

Pojďme se teď podívat na to z hlediska čisté fyziologie, protože to je něco, co ti úplně odpálí dekl. Představ si takzvanou zónu smrti. To je výška nad osm tisíc metrů nad mořem. Proč se jí tak říká? Protože lidské tělo tam nedokáže regenerovat. Spíš naopak, tělo tam pomalu umírá a doslova požírá samo sebe. Trávení se úplně zastaví, protože organismus soustředí zbytek okysličené krve jen do mozku a srdce. Sníst nahoře byť jen sušenku je obrovský problém, tělo ji prostě nechce přijmout. Když tam lezeš, ztrácíš svalovou hmotu šíleným tempem, protože tělo rozkládá svaly na energii.

Psychologie extrémní zátěže

Další naprosto fascinující věcí je to, co se děje v tvojí hlavě. Tzv. hypoxie, tedy nedostatek kyslíku v tkáních, způsobuje stavy podobné silné opilosti. Můžeš mít halucinace, tvoje rozhodovací schopnosti klesají k bodu mrazu, přichází obrovská apatie. Mnohokrát tam lidi umřeli jen proto, že si prostě sedli do sněhu a řekli si, že si jen na pět minut odpočinou. Mentální trénink je proto pro takového profíka mnohem důležitější než velké bicepsy. Musíš si umět neustále zachovat chladnou hlavu a analytické myšlení i ve chvíli, kdy tvůj mozek volá o pomoc.

• HAPE (Vysokohorský plicní edém): Krevní plazma začne kvůli změnám tlaku pronikat do plicních sklípků. Člověk se v podstatě utopí ve vlastních tekutinách, pokud okamžitě nesestoupí.
• HACE (Vysokohorský otok mozku): Tekutina začne utlačovat mozek uvnitř lebky. Projevuje se to ztrátou rovnováhy a zmateností. Znovu platí jediné – bleskový sestup.
• Polyglobulie: Tělo se snaží adaptovat na málo kyslíku tím, že vyrobí obrovské množství červených krvinek. Krev pak zhoustne, což extrémně zvyšuje riziko trombóz a omrzlin, protože neproteče jemnými kapilárami v prstech.

Den 1: Budování aerobní vytrvalosti (Nekonečný kardio základ)

Kámo, jestli chceš mít fyzičku alespoň trochu podobnou borcům do hor, musíme začít zhurta. První den je jen o tom rozběhnout plíce naplno. Vyraž někam do lesa a dej si minimálně hodinu a půl pomalého, ale neustálého běhu. Nepotřebuješ lámat rychlostní rekordy, musíš vybudovat takzvaný aerobní základ. Je to přesně ta fáze tréninku, kdy tvoje srdce zvykáš na dlouhotrvající, ale snesitelnou zátěž, jakou zažíváš při celodenním treku v Himálaji.

Den 2: Silový trénink nohou a stabilita (Základ pro těžký batoh)

Druhý den tě budou pálit stehna. Hory se chodí nohama, to je prostá pravda. Budeš dělat série hlubokých dřepů, výpady se zátěží a výstupy na lavičku. Vezmi si do každé ruky činku, případně si na záda hoď pořádně těžký batoh s vodou nebo pískem a trénuj stabilitu. Ty nohy musí být absolutně pevné i na vratkém povrchu. Horolezci jako náš idol mají nohy z ocele, které vydrží hodiny stoupání ve sněhu po kolena.

Den 3: Regenerace a mentální příprava (Led a dech)

Tohle není odpočinek na gauči u televize! Třetí den zařadíme techniky pro zvládání stresu. Zkusíš ledovou sprchu – klidně začni na pár vteřinách a postupně přidávej. K tomu přidej dechová cvičení, například techniku Wima Hofa. Jde o to naučit tvoje tělo nereagovat panikou na extrémní chlad a diskomfort. V hlavě se musíš naučit přepnout to varovné tlačítko a zůstat naprosto v klidu, což na osmitisícovce zachraňuje životy.

Den 4: Simulace vysoké nadmořské výšky (Nekonečné schody)

Dneska to bude peklo, věř mi. Najdi si ve svém okolí nejdelší schodiště, nebo běž do fitka na stepper. Na záda hoď batoh vážící minimálně 15 kilo. A jdi nahoru. Půl hodiny, hodinu. Proč? Protože šlapání do kopce s obrovskou zátěží simuluje přesně ten odpor a to vypětí, které zažíváš na příkrých svazích hory. Musíš najít svoje tempo, které dokážeš udržet i ve chvíli, kdy už prostě vůbec nemůžeš.

Den 5: Nácvik techniky a lezení (Pohyblivost a úchop)

Vyrazíme na umělou horolezeckou stěnu. Nepůjde jen o to dostat se nahoru, ale o techniku. Tvoje předloktí musí být schopné vydržet neskutečnou zátěž, stejně jako prsty. Uč se pracovat s rovnováhou, trénuj tahy za malý úchop. Tohle cvičí nejen sílu rukou, ale hlavně dynamiku celého těla. Horolezectví není jen tupá síla, je to jako tanec po skále, a ty se musíš naučit vnímat těžiště vlastního těla.

Den 6: Extrémní vytrvalost v terénu (Celodenní pochod)

Vstáváš brzo ráno, ještě za tmy. Sbalíš batoh se základním vybavením, pitím a vyrazíš na pochod. Cílem je jít minimálně 6 až 8 hodin náročným terénem bez dlouhých pauz. Tohle tě neskutečně prověří hlavně psychicky. Kolem oběda už budeš mít pocit, že to stačilo, ale právě v tuhle chvíli musíš zapojit tu morálku. Skutečné expedice trvají celé týdny, takže jeden bláznivý celodenní pochod je vlastně jen taková malá rozcvička, ale nesmírně efektivní.

Den 7: Aktivní odpočinek a plánování (Protahování a vize)

Máš za sebou brutální týden. Sedmý den je o strečinku a józe. Tvoje svaly musí zůstat pružné, jinak si koleduješ o ošklivý úraz. A k tomu přidej plánování. Sedni si k mapě, hledej cíle, studuj počasí. Úspěch v horách je z padesáti procent o perfektní přípravě. Musíš být naprostý perfekcionista v detailech, od zapínání bundy až po uzly na laně. Zkus to a uvidíš tu obrovskou změnu na sobě.

Mýtus: Kyslík dnes nepoužívají jenom úplní blázni a hazardéři.
Realita: Je to přesně naopak. Lezení bez umělého kyslíku (čistým stylem) je považováno za nejvyšší horolezeckou hodnotu. Kdo ví, co dělá a má dokonalou aklimatizaci, leze s obrovským respektem k sobě i hoře, ne z hazardu.

Mýtus: Profesionální horolezci nahoře necítí žádný strach.
Realita: Strach tam je pořád! Je to tvůj nejlepší kamarád, který ti nedovolí udělat nebezpečnou kravinu. Umění není nemít strach, ale umět ten strach absolutně ovládat a nedovolit mu přerůst v paniku, která zabíjí.

Mýtus: Himálaje už jsou dneska jenom drahý lunapark pro zazobané boháče.
Realita: Ano, Everest je z jižní komerční cesty plný turistů a lan. Ale jakmile uhneš z komerčních tras nebo zkusíš těžší osmitisícovky typu K2, Annapurna nebo Nanga Parbat, ocitneš se v naprosté, divoké a nemilosrdné samotě.

Mýtus: Jakmile se dostaneš na vrchol, máš to v podstatě v kapse.
Realita: Tohle je obrovská past! Nejvíce smrtelných nehod v historii velehor se stává při sestupu. Lidé nahoře vyčerpají veškerou energii na radost a focení a zapomenou, že dolů to je ještě zrádnější, protože nohy se třesou vyčerpáním.

Kdo je přesně radeк jaroš?

Je to absolutní fenomén, nejúspěšnější český himálajský lezec. Stal se teprve patnáctým člověkem na světě, který dokázal pokořit všech čtrnáct osmitisícovek bez použití kyslíku.

Která hora byla pro něj ta úplně první?

Jeho velká himálajská kariéra odstartovala výstupem na Mount Everest, nejvyšší horu světa. Paradoxně si ten nejtěžší cíl (K2) nechal až jako úplně poslední klenot do sbírky.

Co přesně znamená ta Koruna Himálaje?

Koruna Himálaje je neoficiální, leč nesmírně prestižní titul. Získá ho ten, kdo stane na vrcholu všech 14 hor planety převyšujících hranici osmi tisíc metrů.

Proč to vlastně pořád dělá bez kyslíku?

Jde o maximální spravedlnost a upřímnost vůči přírodě i k sobě samotnému. Chce k hoře přistupovat s respektem a přijímat výzvu tak, jak byla stvořena, bez umělých technických ulehčení.

Je pravda, že přišel o nějaké prsty?

Ano, je to tak. Během extrémně drsného výstupu na Annapurnu utrpěl vážné omrzliny nohou, kvůli kterým musel podstoupit amputaci několika článků prstů na nohou.

Dají se od něj číst i nějaké knihy?

Určitě! Napsal několik naprosto skvělých a strhujících knih, ve kterých bez cenzury a naprosto otevřeně popisuje veškeré zákulisí velkých himálajských expedicí a boj o přežití.

Kde vlastně nejraději v Česku trénuje?

Miluje svou domovinu. Velkou část přípravy absolvuje v milovaném Novém Městě na Moravě, kde často jezdí na kole, běhá po lesích nebo trénuje na běžkách na Vysočině.

A jsme na konci! Doufám, že tě tenhle exkurz do světa obrovských hor a nezdolné vůle dostal stejně jako mě tehdy v Kyjevě. Teď, v roce 2026, už máme na extrémní sport spoustu moderních vychytávek, ale to, co dokázal radeк jaroš jen s čistou vůlí, zůstává naprostou inspirací a historickým milníkem. Připomíná nám to, že největší hranice si stavíme my sami ve svých hlavách. Jestli tě tenhle článek aspoň trošku nakopl, sdílej ho se svými parťáky a napiš nám do komentářů, kterou výzvu hodláš v nejbližší době zdolat ty. Běž do toho a nezastavuj se!